bývalo vždy populární, ale nepříliš praktické. Čisté zlato se na šperky používá výjmečně, je totiž příliš měkké. Dnes používáme hlavně různé slitiny, které se liší dle svého složení přítomností dalších kovů, které způsobují mimo jiné jejich charakteristické zabarvení – tmavě žluté, žluté, světle žluté, bílé, růžové, červené, tmavě červené, zelené. Tyto legury ovlivňují i mechanické vlastnosti slitiny – především tvrdost. U nás je vyrábí a ve všech možných formách i prodává třeba firma Safina.
Používá se slitina se stříbrem, mědí, zinkem, palladiem či niklem. Příměsi palladia a niklu navíc zbarvují vzniklou slitinu – vzniká tak v současné době dosti moderní bílé zlato. Obsah zlata v klenotnických slitinách neboli ryzost se vyjadřuje v karátech (ryzí zlato je 24karátové).
I velmi tenký zlatý film na povrchu neušlechtilého kovu jej dokáže účinně ochránit před korozí. Pozlacování kovových materiálů se obvykle provádí elektrolytickým vylučováním zlata na příslušném kovu, který je ponořen do zlatící lázně a je na něj vloženo záporné napětí (působí jako katoda). Kromě toho zlacení zvyšuje hodnotu pokoveného předmětu, jako příklad mohou sloužit různé sportovní a příležitostné medaile, pamětní mince, bižuterie apod.
Na nekovové povrchy (dřevo, kámen) se zlato nanáší mechanicky, přičemž se využívá faktu, že kovové zlato lze rozválcovat nebo vyklepat do mimořádně tenkých folií o tloušťce pouze několika mikrometrů (z 1 g zlata lze vyrobit folii o ploše až 1 m²). Zajímavé je, že tyto velmi tenké fólie mají při pohledu proti světlu zelenou barvu. V tomto případě má zlatá folie na povrchu pozlacovaného předmětu funkci nejen ochrannou, ale i estetickou (pozlacené sochy, části staveb).
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat